Severní větev je význačná rozlehlými galeriemi a fosilní výzdobou, na stěnách jsou důkazy o dřívější přítomnosti vyšší hladiny moře. Za těmito galeriemi jsou tři jezera: jezero Smeraldo (Lago Smeraldo), jezero Abissale (Lago Abissale) a Černé jezero (Lago Negro), které oddělují sifony. Hlavní část Jižní větve je přes 2800 metrů dlouhá a končí v tzv. Sifonu Terminale. Pouze prvních 700 metrů je otevřeno pro veřejnost. Zde se nachází obrovské galerie jejichž dno je často tvořeno dlouhými plážemi s bílím pískem střídajícími se s průzračnými jezírky sladké vody. Rozměrné galerie v turistické části jsou důkazem dlouhé práce obrovské masy vody, která přes miliony let prohlubovala a modelovala stěny jeskyně. Moře proniklo dovnitř jeskyně do vzdálenosti přibližně 600 metrů a vytvořilo podvodní řeku. Na konci cestičky naznačuje malý vodopád hranici mezi jezery se slanou a sladkou vodou.
Předchozí průvodci jeskyní Bue Marino dali těmto místům působivá jména jako jsou: Větev Candlestick Room (The Branched Candlestick Room), kde objevující se stalaktity vypadají jako vytvořené z bílého vosku; Zrcadlový sál (Mirror Room), kde stěny a strop jeskyně odráží fantasmagorické efekty vytvořené vodou; Pláž Tuleňu ( The Sea Breach), kde tuleňi (monk seals) odpočívali, spali a rodili svá mláďata. V postraní větvi „Pláže Tuleňů“ archeologové nalezli kosterní pozůstatky Palaearctic Seal a Ursus Spelaeus, jejichž stáří je datováno do období čtvrtohor.
Důkazy ukazují, že jeskyně byla navštívena člověkem už ve starověku. Ve skutečnosti, vědci potvrdili, že od chvíle kdy vodní hladina klesla, byl vstup do jeskyně možný i po souši a další výzkumy prokázaly, že člověk navštívil jeskyně už před neolitem. Archeologické stopy po návštěvě člověkem byly objeveny v „Blond-haired Dame Room“ („sál“ získal své jméno po záhadném objevu kostry mladé ženy v poválečném období).
